"Český Dan Brown", jak Miloše Urbana domácky přezdívám, je českému televiznímu publiku znám coby autor předlohy k trojdílnému cyklu Santiniho jazyk, ne nepodobný brownovskému stylu pátrání po tajemných bratrstvech mezi církevními kulisami Prahy. Za jeho adaptací stojí režisér Jiří Strach, jenž jako věřící křesťan ozvláštňuje svá díla spirituální aurou, která je vlastní i Urbanovi. Pro velký divácký úspěch Santiniho jazyka a splnění svého snu se Strach rozhodl i pro adaptaci Sedmikostelí, na který česká veřejnost netrpělivě čeká již několik let a jež stále provází problémy během natáčení, zvláště pak kvůli samotnému závěru knihy.
Urban napsal svůj snad nejslavnější román v roce 1998 jako své druhé dílo a nebál se pod něj konečně podepsat i svým vlastním jménem (jeho první román vyšel pod pseudonymem Josef Urban). Sedmikostelí je považováno za současný gotický román, subžánr romantického románu zaměřený na opěvování gotické architektury, vyvolávání strachu a přítomnosti nadpřirozených jevů a bytostí. Hlavní postava je typicky romantická, zahleděná do minulosti, neschopná žít v přítomnosti. Raději se prochází a zadumaně hledí do dáli, než aby řešila pragmatické záležitosti všedního dne. Urban sám poté odkazuje na vůbec první gotický román Otrantský zámek, jehož děj a vyznění v knize cituje hlavní postava.
V Česku vyšla kniha celkem třikrát, naposledy před rokem v nové grafické úpravě, která sjednocuje všechny starší Urbanovy romány. V zahraničí vyšla v šesti evropských zemích a vloni dokonce v korejštině přeložená přímo z češtiny.
Příběh samotný začíná barvitým popisem podzimní procházky hlavního hrdiny, jehož jméno je tajemstvím, které prochází knihou a nerada bych ho proto čtenáři vyzradila, pražským Novým městem, kde se stane svědkem nezdařené vraždy v kostelní věži. Poté nás zavádí do minulosti a nechá nás stejně jako sebe vtáhnout do vzpomínek jeho neblahého dětství, od kterého již tušil své schopnosti vnořit se do minulosti pomocí středověkých památek. V dospělosti se snažil studovat historii, ale neuspěl, a dobrovolně vstoupil do řad policie, aby se cítil alespoň prospěšným. Jeho vrozená odpoutanost od přítomna ho ale dostala do potíží, když neuhlídal důležitou osobu, jejíž ochranou byl pověřen. A právě v té době, kdy bez práce bloumal po Praze a stal se svědkem oné nehody, se ho ujímá rytíř Matyáš z Gmündu a jeho karikaturní pomocník Prunslík, aby jim pomohl s regotizací sedmi gotických chrámů na Novém městě. Záhadných vražd postupně přibývá a náš bývalý policista se náhodně ochomítá kolem nich, je však zaslepen krásou gotiky kolem sebe a také své kolegyně, kterou nemůže mít.
Urban nechává čtenáři volný prostor, detektivní zápletka není pro děj zásadně důležitá jako osobní prožitek ze zkoumaného okolí. Ti, kteří znají Nové město dobře, si román užijí o trochu více, dokáží si detailně představit každý krok hlavní postavy a přestože s ním souhlasit nemusí, pro jeho zásadní názory na současné žití a nenávist k dvacátému století, určité opojení v něm rozhodně najdou. Urban je mistrným vypravěčem byť jen sebeobyčejnějšího pohybu listů ve větru, ale skutečně zásadní dějové zvraty jednoduše líčí bez povšimnutí, protože nejsou hlavním motivem knihy, která je věnována Praze. Snaží se gotickou revoltou o probuzení lidí, kteří ničí své krásné středověké město ohavnými silnicemi a betonovými kvádry okolo. A schválně přehání až do extrémů, aby to malému českému člověku skutečně prolétlo hlavou a podíval se na svět kolem sebe. Avšak jeho hrdinové jsou nepříjemní a nedokážeme se s žádným skutečně ztotožnit, proto jim příliš nefandíme, je nám jedno, o čem si povídají a raději se soustředíme na ony gotiké kostely.
Ač velmi silný úvod, který mne hned okouzlil, závěr už mi působil drobné obtíže. Možná je to způsobeno tím, že jsem knihu nepřečetla na jeden zátah, ale měla v jejím čtení nucené pauzy, nedokázala jsem se asi později začíst stejně jako na začátku a až závěrečný epilog s odvážným koncem mě dokázal patřičně zaujmout svou myšlenkou. Kniha je předvším určena pro čtenáře se zájmem o historii a sakrální stavby a pro ty, kteří si rádi rozšíří obzor o nekonveční českou literaturu a nevzdychají nad Vieweghem. Pokud nad knihou rádi přemýšlíte a chcete, aby ve vás později něco zanechala, není vůbec špatný nápad zkusit pro jednou něco českého.
Hodnocení: 85 %
Ukázka:
Šli jsme dlouho pěšky a jeho otázka pak přišla o to nečekaněji.
"Zdali pak víte, kdy zemřel pražský chodec?"
"Prosím?"
"Ta onehdy slavná postava, pražský everyman. Dnes už jen postava literární."
"Tu neznám. Nevím, co máte na mysli."
"Na tom nezáleží. Nuže pražský chodec zemřel, když město rozťala magistrála. Od té doby tu chodí pěšky jen staromilští blázni - vy, já, Rozeta, Raymond a pár dalších. Jde nám o život a přece si nedáme pokoj. ... Víte, které místo mám v Praze nejmíň rád? Tohle, Václavák, jak se mu dnes říká. Kdysi Koňský trh."
"Ani já sem nechodím rád. V čem to asi je?"
"Postrádá vertikální rozměr."
Žádné komentáře:
Okomentovat