Když se ve světové literatuře nedejbože objeví Československo či Praha jako dějová kulisa, většina Čechů se pochichtává autorovým nepřesnostem a chybám, protože cizinci přece nemohou znát naši zem tak jako my. Hlavní důvodem, proč jsem sáhla zrovna po Guenassiově druhotině (v českém překladu), nebyla překvapivě snaha rejpat se v historických nepřesnostech (i když u jiné knihy by tomu tak bylo), ale netradiční přebal, který se nesnaží prvoplánovět cílit na průměrného marketingově ovlivněného čtenáře, který si jde do knihkupectví pro knihu, protože na ni viděl reklamu v televizi. V porovnání se stálicí knižní topky - Stoletým staříkem, který vyskočil z okna.. - se zdá podle obsahu v přebalu, že půjde o podobné téma, ovšem psané rozdílným typem jazyka.
Guenassia stvořil také stoletého staříka, který je nám ale daleko bližší. Jmenuje se Josef Kaplan a narodil se roku 1910 v Praze. Po studiu v Paříží se stává uznávaným biologem a je povolán Pasteurovým ústavem v Alžíru, aby pomáhal v boji proti tamním chorobám. Kaplan sice cestuje Evropou více než bývalo běžné, nicméně uvěřitelně a značně se přitom mění jeho pohled na svět. Jsme svědky jeho kariérního růstu, psychických pádů a není jako žid ušetřen válečných útrap, ovšem citově nevydírá.
Nejsilnější částí celého Kaplanova života i knihy, je právě ta část, kdy se ve středních letech vrací po válce do Československa a chce se konečně v klidu usadit. Teprve tady během čtyřiceti let komunistické diktatury vidíme nezaujatý pohled autora cizince na naše vlastní dějiny, které se nám i po čtyřiadvaceti letech stále samy připomínají. Bez jakékoli nostalgie, že všechno bylo tehdy levnější a lepší, líčí běžný život v socialistickém satelitu, jako by ho psal kdokoli z nás. Nechá nás zamyslet se, proč lidé tehdy tolik tíhli k levici, a kdo vlastně nakonec vládl doopravdy. A že být ve Straně neznamenalo být v bezpečí před Státní policií.
Po mnoha knihách a dokumentech, které jsem o tomto období nastudovala, mě ironicky nejvíc zasáhla zahraniční beletrie, která sice nemá reálný historický podklad v hlavních postavách, ale každý, kdo tuto dobu prožil, si je může lehce zaměnit s lidmi, které znal.
Tajemný název, neodkazující na hlavní dějovou linku, je myslím velmi trefně zvolený a čtenář, který se úspěšně prokousá do konce, je jím zasažen v plné míře, a tak bych nerada prozradila byť jen naťuknutím. Protože až se dostanete na konec knihy, do roku 1996, nebude to jen hodně dobře napsaná kniha o životě chytrého a charakterního chlapa, ale budete mít pocit, že jste všechno prožili s ním. Nejen přečetli ale skutečně prožili. A nic nebude jako dřív.
Ukázka z knihy:
Ve čtvrtek 10. května v 18:30 konečně vjeli do Prahy.
josef si myslel, že po deseti letech nepřítomnosti se v rodném městě nevyzná, ale to netušil, že doma člověk není nikdy cizincem. Myslíme si, že jsme zapomněli, protože jsme to už pustili z hlavy, ale z míst mládí se nic nezapomene, ani obrazy, ani barvy. Vzpomínky se mu vracely, bez překvapení, jako by odjel teprve včera, každá věc se nacházela beznadějně na svém místě. Hlavní město, menší, než si pamatoval, sešlé v zastřeném slunci, se začernalými zdmi, nesmírně rozlehlým hradem, rámusem aut na rozviklané dlažbě, a nepříjemný pocit, že se nic nezměnilo, kromě tří rozbitých činžáků a zavřených obchodů.
Komu je kniha určena: všem, kteří mají rádi silné příběhy a historii naší vlasti
Hodnocení: 100%
