Když jsem hledala knihu, kterou bych mohla číst během časově náročného období stěhování, našla jsem ve své čtečce mnou dlouho odkládanou dystopii švédské spisovatelky Karin Boye, která se mi zrovna hodí k porovnání s nedávno dočteným Silem. Ne že bych byla vyloženě zatížená na dystopie, ale ráda je mezi sebou porovnávám a zjišťuji jejich okolnosti vzniku - proč tolik autorů v různých dobách a na odlišných místech za rozdílných podmínek dokázalo napsat román s velmi podobnou výstavbou děje i prostředím?
Když Jevgenij Zamjatin v roce 1920 sepsal svůj román My, odrážející jeho skličující pocity z nově budovaného Sovětského svazu, rozpoutal jím nový směr sci-fi, který se i po sto letech zdá stále aktuálním. Jeho hrdinou je konstruktér rakety Integrál s nezvyklým jménem D-503, který žije v proskleném světě bez soukromí a bez emocí. Setkání s I-330, ženou revoltující proti sytému, v něm probudí dosud netušené pocity a myšlenky, začíná se vzpouzet přísnému režimu, až je nakonec eliminován. Zní vám děj povědomě? Asi proto, že román četl a recenzoval britský žurnalista Eric Arthur Blair alias George Orwell, a nechal se jím "inspirovat" - čili kompletně ho okopíroval. Na rozdíl od Zamjatina měl ale lepší marketing a dokázal svůj antiutopismus lépe uchytit a vytvořit z něj kultovní dílo, které je chápáno dnešní společností jako nedílná součást základního vzdělání. Samozřejmě, výjimky se najdou.
1984 bylo publikováno ale až v roce 1949 a ještě devět let před ním vznikl právě švédský Kallocain, jako odraz válečných hrůz a militaristického způsobu života v Německu, který Boye dohnal až k sebevraždě v pouhých jednačtyřiceti letech. Její Leo Kall je stejným mužem jako sovětský D-503 a britský Winston Smith, jenom bez národnosti. Jako spoluvoják Světového státu je držen v pod zemí ve svém Chemickém městě č. 4, pod dohledem světového ucha a oka, které střeží každé jeho počínání. Jako oddaný spoluvoják vynalézá revoluční sérum pravdy, které by do budoucna mohlo odhalit všechny zrádce, ještě před tím, než se zrady dopustí. A protože myšlenky do té doby trestné nebyly, je třeba upravit zákon. Kall však při zkouškách séra začíná prožívat emoční krizi, o které doposud netušil a nechce si přiznat, že zrádcem se může stát vlastně kdokoli, kdo touží po jiném než kolektivním vojenském způsobu života - po vlastním soukromí a dětech. Jeho zápisky, jak sám přiznává, jsou vzpomínky zbabělého muže, kterému až přliš pozdě došlo, jak katastrofální dopad má jeho vynález.
Boye se soustředí pouze na Kalla, jeho manželku Lindu a kolegu Rissena. Do svého militaristického světa nás neuvádí, nevytváří složitě propracované systémy a čtenář po přečtení knihy ani pořádně netuší, jakými zákonitostmi se tento svět řídí. Naťukává témata, která jsou pro svět typická, ale nezobrazuje je komplexně, protože ani postava sama netuší, jak svět vlastně vypadá. Má, jako všichni dystopičtí hrdinové, zkreslené informace o historii a momentální vojensko-politické situaci. Na rozdíl od Smitha a D-503 ale není ovládán entitou všesjednocující osoby, protože jak víme, Orwell vychází ze Zamjatina a ten ze Sovětského svazu, kdežto Boye je Švédka. A jako žena také odbočuje v problematice partnerů - ponechává manželství pouze pro svou rozmnožovací funkci, výchova potomků je přenechána státu a manželská dvojice je pod neustálým dohledem třetí osoby, která má zabránit vzniku intimity a s tím spojeného protistátního jednání.
Kall je sledován komplexně všemi a všude, města jsou skryta pod zemí a v utajení existují odděleně. A tady se dostávám právě k Silu (2011), které opět otevřelo tento podzemní svět s mystifikovanou strukturou a trestáním vlastního názoru. Když ještě přidám Huxleyho Konec civilizace (1931) jako dalšího zástupce světa kolektivního vědomí a zábavy, kde je individualismus trestným činem, dostaneme kompletní obrázek toho, čeho se lidé v posledních sto letech nejvíce bojí. Samozřejmě válek a světových katastrof, ale neménně důležitě ztráty identity a vlastního soukromí, kdy kolektivismus převáží nad jednotlivcem. A měli bychom se zamyslet, jak moc se dotýká právě nás, kdy jsme denně ovlivňováni, aniž bychom si to uvědomovali. Dobrovolně ztrácíme své soukromí a sami vytváříme Velké bratry, abychom se stali oslnivým individuem, opravdu je to to, co chceme?
Hodnocení: 80 %
Ukázka:
Věděl jsem, že dřív, během civilistické epochy, bylo třeba lidí k práci a k pracovnímu úsilí lákat nadějí na prostornější obydlí, chutnější stravu a krásnější oděv. Dnes nic takového není třeba. Standardní byt - jeden pokoj pro svobodné, dva pro rodinu - víc než postačuje každému, od těch nejníže postavených až po nejzasloužilejší. Domovní kuchyně nasytí stejně dobře generála jako vojína. Jednotné uniformy - jedna pracovní, jedna rekreační a jedna pro vojenskopolicejní službu.
úvodní foto jsem si vypůjčila od www.karinboye.se
Žádné komentáře:
Okomentovat