Už dlouhou dobu přemýšlím, že si koupím tričko s nápisem "Normal people scare me."
Už téměř deset let pracuji s lidmi, vystřídala jsem různé brigády při škole, ale nápad pracovat v knihkupectví na plný úvazek byl asi jedním z těch nejbláznivějších. Překvapivě proto, že ráda čtu a chovám se k lidem slušně. Nedávno jsem četla článek o podnikateli, který zakázal vstup do své restaurace uřvaným dětem a naše velmi chápavá ČOI ho ihned přišla zkontrolovat, proč že to diskriminuje tuto část obyvatel. Že by mu ničily kšefty a ostatním lidem nervy? Osobně se domnívám, že vymlouvání se dnešních matek na ADHD syndrom je jen projevem jejich lenosti a flegmatičnosti. Uřvané a pobíhající děti prostě vadí kdekoli a všem bez rozdílu a chyba je pouze na straně rodičů. Osobně mi je dotyčného podnikatele líto, jinému, který zakázal vstup v outdoorovém oblečení do svého obchodu, se nic nestalo.
Oba tyto případy poukazují na chování Čechů ve společnosti. Jsou sobečtí, líní a neslušní. Jen případ z dnešního kouzelného dne:
- ráno otevírám dveře bytu na zakouřenou domovní chodbu
- jdu do práce a předbíhám desítky sobeckých smrdících kuřáků, kteří nutně musí potahovat, než doběhnou do metra
- čekání na autobus: opět kuřáci a navíc do mě lidé jen tak strkají, začínám být zřejmě neviditelná
- v autobuse se dáma chytne místo tyčky mé ruky..nj ta podoba..
- během pracovní doby mě pozdraví asi 3 zákazníci ze 200, 15 jich do mě vrazí a neomluví se (mám už pěknou řádku modřin), 2 na mě pokřikují "haló vy", asi 5 mi funí několik minut za zády, než pochopím, že po mě něco chtějí (pozdravit a zeptat se je ani nenapadne), protivní jsou všichni a uráží mě taky kde kdo, uřvané děti už ani nepočítám
- cestou domů metrem mou zřejmě taky neviditelnou kolegyni zasedne neznámý muž
- konečně doma v klidu usedám ke knížce, když tu se od sousedů rozkřičí haranti a pes..
A takových dnů mám zhruba 29 do měsíce, ty zbývající jsem doma. A když jdu nakoupit, ještě mě seřve prodavačka, že platbu stravenkami a kartou přece nemůžu myslet vážne. Ne milá dámo, pracovala jsem tři roky v Albertu, takže vím, že to jde, jen jste líná. Jenže to jí samozřejmě do očí neřeknu.
A i když po tom všem mám pořád dobrou náladu a těším se, že si skutečně jednou někdo bude chtít v práci popovídat o knihách, tak se dočkám jen tupých dotazů na "tu božskou kuchařku Ládi Hrušky" a zda máme pytlíky do vysavače. Ne, nemáme, jsme knihkupectví. Ale co to vlastně v dnešní době znamená? Místo, kam lidé chodí nadávat prodavačkám, že nemají lampiony a že jsou knihy drahé? Kam chodí odkládat své nevychované děti, aby je prodavačky hlídaly? Kde si hlasitě vyřizují své osobní telefonáty a kradou vánoční přání na kila?
Osobně je mi líto, jak se lidé a zejména Češi chovají, nebo spíš neumí chovat. A i když jim vtipně odpovíte a upozorníte na jejich prohřešek, stejně ho nepochopí. Přála bych si společnosti, kde by se lidé navzájem viděli a respektovali, jenže to bych musela být Miss a mít blonďaté vlasy. Já jen budu zvažovat, jak dlouho ještě vydržím nechat se urážet, a radši se degraduji na pouhého zákazníka. Dávám tomu měsíc, maximálně dva.
A ještě pár zákaznických perliček:
"Máte tu knížku, kterou Chýlková přečetla jedním dechem?"
"Dobrý den, a nevíte prosím alespoň náznak názvu nebo autora?"
"No tu, co ukazovala v televizi."
"Já bohužel televizi nemám, takže skutečně nevím."
"No to byste ale měla vědět, když tu pracujete."
"Noviny máte?"
"Dobrý den, nemáme."
"A kde?"
"Třeba v trafice."
"Haló, kolik stojí ten Krejčíř?" (řve přes celou prodejnu, když markuji jiné zákaznici nákup)
"Promiňte, to z hlavy skutečně nevím, vzadu je cena."
Pán naštvaně odešel.
Stojím na pokladně a zákaznice stojí frontu u vedlejší prázdné pokladny.
Se slovy "dobrý den" jí odebírám kupu knih a přesouvám je o tři metry vedle na svou pokladnu.
Když všechno namarkuji, paní prohlásí, že nejsou její.
"A proč jste mi prosím neřekla, že nejsou vaše a navíc stála sama frontu u vedlejší kasy, když tam nikdo nebyl?"
Naštvaně mi vráží Láďu Hrušku do ruky a mlčí.
(Němá nebyla)
"Kde máte..knihy..naučné?"
"Dobrý den, jaké máte na mysli?"
"Nooo..naučné"
"Vedete cédéčka?"
"Dobrý den, jenom mluvené slovo." (a zavedu zákaznici k danému oddělení)
"A toho novýho Michala Davida máte?"
a nestárnoucí evergreen nakonec:
při markování nákupu: "..199 kč, tašku za korunu chcete k tomu?" (většinou se ptám 2x)
"Ne."
Přebírám peníze a popř. vracím: "Tak děkujeme a nashledanou."
Načež naštvaný zákazník: "A to mi jako ani nedáte tašku?"
Žádné komentáře:
Okomentovat